Konečně děláme pořádnou východní turistiku! Překecala jsem Vláďu, že bychom mohli jet někam na východ a že to nemusí být ani all inclusive. Dva měsíce před odjezdem se k nám přidala ještě Stáňa, takže jsme opět jeli v nejhorším možném počtu tří lidí, ale jak pravil klasik: Když se složí na benzín, tak pojedem klidně i s Himmlerem!

Cestu jsme naplánovali tak, abychom viděli všechno. Protože už jsme staří a nejsme žádní punkeři, tak jsme si ubytka i auto (u Car4rent) zamluvili dopředu. Měli jsme přiletět do Tbilisi v pátek v 1 hodinu ráno, takže jsme si dali hotel i na tuto noc a poblíž letiště. Ukraine Airlines nám ale nechtěly spánek dopřát a zpozdily let asi o 5 hodin, takže jsme do Gruzie dorazili v 7 za svítání. Naštěstí s autopůjčovnou byla dobrá domluva, takže ti na nás počkali, ale v hotelu nechtěli o žádné slevě nebo zrušení ubytování ani slyšet, takže jsme se tam vyspali aspoň na hodinku a dali si snídani. A to byla hnedka ta opravdová předzvěst, jak se budeme v Gruzii stravovat.

Ukázková snídaně, dokonce byl i Junior místo Vysočiny. V pozadí švédský stůl s kávou ve stylu ohřej si to sám.

 

Hnedka první den jsme se ale museli držet plánu, takže jsme v naší limuzíně Hyundai Sonata vyrazili do hor. Na to, že je to hlavní tah na Rusko a je to cca 150 km, jeli jsme to asi 4 hodin. Všude samé kamiony, krávy na silnici, serpentýny a vůbec zastávky u sakrálních památek UNESCO. Zastavili jsme u kostelů Džvari a Ananuri. Obojí pěkné kostely s krásným výhledem do krajiny, a to jsme ještě nětušili, že takové kostely jsou tam na každém kroku. Taky jsme poprvé ochutnali slavné knedlíčky Chinkali plněné silně kořeněným mletým masem a cibulí - mno asi nemusím mít všechno. Podruhé a naposledy jsem je zvládla až poslední den před odjezdem.

Ananuri klášter

 

Jedeme do hor

 

První krávy na silnici

 

Do Stepansmindy (bývalé Kazbegi) jsme přijeli pozdě odpoledne, takže jsme zašli jen na večeři a šli spát. Stepansminda je takový Špindl před 20 lety. Uprostřed polorozpadlé vesnice vede hlavní tah do Ruska, takže proud kamionů se skoro nezastaví. Do toho se motají místní v žigulech a západní turisti s horským vybavením za tisíce, a podle nich tam také vypadají ceny jídla a pití. Tady to bylo jediné místo, kde jsme pojedli za vyšší středoevropské ceny.

Kavkazská panoramata

 

Druhý den v sobotu jsem měli v plánu udělat malý trek ke kostelu Nejsvětější trojice. Musím jako pochváli aplikaci Mapy.cz, která v Gruzii snad nikdy nesehlala, znala všechny turistiské stezky a jakoukoliv zapadlou restauraci. Cesta do příkrého kopce trvalo asi 2 hodiny. Počasí nám přálo tak napůl, bylo pod mrakem, vrcholky okolních hor byly pod mrakem, ale nepršelo. Nahoře u kostela bylo pak lehce přelidněno, protože z druhé strany tam samozřejmě vede silnice, kde se nechávají hlavně ruští turisté vyvést. Výhledy do krajiny byly ale dechberoucí, krásnější přírodu v 2100 m.n.n. jsem asi ještě neviděla.

Gergeti - kostel Nejsvětější trojice

 

Když jsme slezli dolů, vypravili jsme se ještě na odpolední kávu do hotelu Rooms nad vsí, je tam prosklená luxusní restaurace, odkud je boží výhled na horu Kazbeg, doporučuji sem dojít aspoň na to jedno kafe/pivo.

Hora se nám ale v plné kráse ukázala až další den ráno, probudili jsme se do jasného počasí a kvůli výhledu na Kazbeg jsme museli jet na terasu hotelu Rooms ještě jednou.

Nestojíme před tapetou, je to ranní výhled z terasy hotelu Rooms

 

Neděle byla ve znamení přejezdů. Nejprve jsme se z hor museli dostat zpátky na dálnici na západ a pak nás čekala zastávka v městečku Gori, kde se narodil Josif Vissarionovič Džugašvili neboli Stalin. Ovšem kromě rodného domu, kolem kterého byl postavený dost zvláštní altán, vlastního vlaku a sochy ve městě vůbec nic nebylo - ani pořádná restaurace. Strávili jsme tam asi hodinu jen díky tomu, že jsme našli stánek, který prodával taštičky s něčím, co připomínalo lečo...

Stalinův rodný dům - to malé uprostřed pod tím altánem

 

To ale další zastávka stála za to. Do Chiatury jsme jeli jenom kvůli starým lanovkám, které jsou v provozu od roku 1966 bez jediné nehody a taky asi i bez jediné opravy. Lanovkou jezdí místní z centra domů na sídliště, které je prostě postavené na skále a většina z nich netuší, proč si to tam skupinky turistů denně fotí. Modrá lanovka byla slušný zážitek na začátek: příkré stoupání ve zrezlé kabině s dírami v podlaze a nezavřenými dveřmi. Maximální kapacita 4 lidi.

Modrá lanovka v Chiatuře

 

Vláďa chtěl jít dolů pěšky a odmítl nějakou další lanovkou vůbec kdy jet. Druhá lanovka vypadala ještě děsivěji, ale když s námi jel dokonce i někdo jako průvodčí a dokonce zamkl dveře, tak to byla vlastně mnohem pohodovější jízda. Dokonce i Vláďa se nechal ukecat, když viděl, že před námi jely i nějaké místní děti domů s nákupem a nebály se. Jediná věc, co byla fakt děsivá, byly štafle uvnitř kabiny, celou dobu jsem doufala, že je náš 90letý průvodčí nebude potřebovat. Ve městě se některé z lanovek opravují a staví nové, ale to už bude dost nuda. Při odjezdu z Chiatury jsme navíc zjistili, že to že bydlíte v bytě na sídlišti nemusí nic znamenat a můžete klidně chovat krávu - klidně se může pást na tom sídlišti u prolejzaček.

Druhá krásná lanovka a čirá moje radost

 

V lanovce se štaflema

 

Navečer jsme dorazili do druhého největšího města Kutaisi, kde jsme měli v plánu dělat zase nějakou tu přírodu. Katedrálu Bagrati raději z UNESCO už vyškrtli, takže určitě stačilo, že jsme ji obdivovali jen ze zahrádky přilehlé restaurace.

Děláme sakrální turistiku v Bagrati od piva

 

V pondělí jsme posnídali asi už počtvrté za sebou salám alá mastná Vysočina a rozpustné kafe bez mléka, protože "moloko neť...!" a chtěli jsme vyrazit na dva kaňony Martvili a Okatse. Hnedka na prvním jsme zjistili, že v pondělí jsou oba zavřené, takže jsme viděli jenom vodopády Okatse s pěknou lagunou, kde nějaká místní rodina trávila dovolenou.

Jezírko u vodopádů Okatse

 

Odpoledne jsme tedy místo přírody chodili po Kutaisi, zašli na Green Market koupit nějaké místní speciality a taky hlavně nějaký ten koňak v petce...

Green market v Kutaisi s místními sladkostmi

 

V úterý ráno jsme ještě stihli zajet do přírodní rezervaci Sataplia, kde se údajně kdysi našly nějaké dinosauří stopy. Za 150 Kč to teda nebylo nic moc, ale Gruzínci jsou na ni hooodně pyšní. Nejlepší byl skleněný chodník, který byl ve výšce 250m. Po těch lanovkách už jsme byli ochotni věřit jakémukoliv inženýrství v Gruzii.

A odpoledne už jsme si to svištěli směr Batumi, čekalo nás opět 150 km po okrskách, protože na dálnice se v Gruzii moc nehraje.

Skleněný chodníček

 

V Batumi jsme měli plánované dva dny odpočinku u moře. Město je kapitola sama o sobě - ve zkratce je to něco mezi ruským Las Vegas a Dubají. Děsně jsme se tady rozšoupli a zamluvili jsme si hotel s bazénem, u kterého jsme taky strávili první den. Po večeři a pár drincích jsme dokonce absolvovali noční koupačku v Černém moři. Druhý den sice lehce pršelo, ale bylo relativně teplo, takže jsme se šli koupat k moři. Myslím, že horší pláž jsem asi ještě neviděla. Jsou tam tmavé kameny, na promenádě popraskaný beton a kolem staré sídliště mezi rozestavěnými drahými hotely. Všichni turisté jsou jen Rusové a pak nějací muslimové, které jsme ale blíž neidentifikovali. Úplně nevím, jestli bych tu chtěla trávit celý týden na dovolené.

Pláž a panorama v Batumi

 

Černé moře zblízka

 

Černé moře z balkonu našeho hotelu Realm

 

Na poslední dva dny jsme přejížděli zpátky do Tbilisi. Cesta přes celou zemi trvala přes 5 hodin, kde se jede po dálnici jen kousek a restaurace nejsou skoro žádné, což bylo dost náročné. Schválně jsme si našli hotel poblíž autopůjčovny v historické části města, takže jsme se pak nemuseli s kufrem nikam táhnout. Staré centrum Tbilisi je krásné - různé dřevěné barevné balkony na cihlových domech, na kopci pevnost a za řekou nová část města, kde se staví hypermoderní futuristické stavby. Oproti Kutaisi má Tbilisi víc co nabídnout.

Domek ve staré části Tbilisi

 

Výhled na Tbilisi s novými stavbami - nový most a ty dvě trubky jsou výstavní síň a operní sál

 

Přesto jsme se nechtěli pouštět do ničeho většího, tak jsme jen tak courali po městě. Nešli jsme ani do vyhlášených sirných lázní, na to bylo venku moc velké vedro a dost to smrdělo.

Let jsme měli brzy ráno, takže to nebylo ani na žádné velké popíjení. Gruzii jsme si maximálně užili, viděli všechno podstatné a klidně bych se sem ještě někdy podívala znovu.

Lázeňské domy v Tbilisi

 

Informace o Gruzii:

Lidi a jazyk: Gruzínci vypadají vzhledově jako mix Rusů a Turků. Všichni, se kterými jsme mluvili, byli přátelští a v pohodě, akorát, že na nás vždycky rovnou mluvili rusky. Taky jsme kromě pár dalších turistů z Ameriky, Německa a Česka potkávali jen ruské turisty. Naučili jsme se dopředu ruskou azbuku a základní fráze jako počítat, prosím, děkuji, dobře, ano/ne, snídaně, káva s mlékem, já jsem..., nemluvím rusky apod. Vcelku jsme si s tím vystačili celou dobu. S angličtinou jsme se chytali občas jen v některých hotelech.

Snídaně: Každý den v každém hotelu (kromě 4* hotelu v Batumi) byl k snídani salám Vysočina, občas smažené vejce, sýr a oschlá veka. Káva byla vždycky rozpustná, někdy dokonce "udělej si sám" a často taky bez mléka.

Jídlo: Sýrové placky Chačapuri nám lezly i ušima už po dvou dnech, plněné knedlíčky Chinkali byly na mě moc kořeněné. Obojí bylo ale obzvlášť levné, cca 40 Kč za porci, takže jsme tím prokládali dražší šašliky. Zážitek byl také kuřecí salát, což bylo vlastně natrhané kuřecí maso se zeleninou a tunou majonézy. Místní sladkost Čurčchela byla ve finále docela dobrá, i když vypadá jak anální kolík. Jsou to ale oříšky obalené v cukrovém těstíčku.

Pití: Gruzínský koňak je vyhlášený všude po světě, ale taky se prodává v různé kvalitě, většinou za cenu kolem 40 Kč/panák. Na trzích se dá sehnat i v petce, v obchodě pak jen lahve z velkých palíren. Gruzínci nedají dopustit na značku Sarajishvili, i když chuťově byl spíš průměr. Různé druhy má taky místní pálenka čača - většinou je levnější než koňak a chuťově jemnější než vodka - a hlavně všude mají domácí. Pivo v Gruzii není vůbec špatné, i když na místní poměry docela drahé, stálo 4-5 GEL.

Ceny a chudoba: Ceny místních jídel a na vsích jsou nízké. Na turistických místech pak jsou stejné jako u nás. Vozový park je kupodivu docela moderní. Hodně aut je dotaženo z Asie, mají volant napravo nebo z Ameriky a mají SPZ přibité hřebíkem. Narazili jsme na mnohem míň žebráků než třeba na Ukrajině. Ale pořád lidé žijí z toho, co se udělalo a postavilo za Sovětského svazu a dodnes to nikdo neopravil ani nedodělal.

Doprava: Systém kruhových objezdů jsme nepochopili doteď. Občas má přednost ten, kdo první jede, občas ten kdo zatroubí. Na polorozpadlých okrskách s dírama jezdí šílené množství kamiónů, ale jinak mají dobré značení jak měst, tak památek. Nejlepší služby nám udělaly Mapy.cz. Musíte dávat pozor na krávy a prasata, které chodí úplně volně a úplně všude, snad kromě Tbilisi.

Příroda: Jedny z nejkrásnějších hor, jaké jsem viděla. Nedotčené turistikou.

 

Ceny v Gruzii: (1 GEL, gruzínské lari = 8,7 Kč)

Půjčení auta na týden na poslední chvíli: 8 000 Kč /týden

Chačapuri: 4 GEL (s vejcem více)

Činkali: 0,4-0,7 GEL za jeden knedlíček, porce jich měla tak 5 kusů

Celé menu v restauraci: cca 10-15 GEL

Benzín: 1,8 GEL

Panák čači: 3-5 GEL

Pivo: 4-5 GEL

Voda na benzínce: 1 GEL

Přírodní rezervace Sataplia: 15 GEL (6 GEL pro místní)

Lanovky a kostely: zadarmo

 

Další foto z Gruzie:

Typický gruzínský pohled - bordel v popředí a krásný Kazbek v pozadí. My jsme šli na ten malý zelený kopeček nalevo s kostelem nahoře.

 

Výhled na Stepansmindu z Gergeti

 

Výhled z pokoje ve Stepansmindě

 

Benzína po cestě do Gori

 

Vodopády Okatse

 

Promenáda v Batumi

 

Socha "Flip flops on eggs" v Batumi na promenádě

 

Docela pěkný pohled na moře v Batumi

 

Staré město v Tbilisi s pevností

 

Typická večeře - vzadu: kuřecí salát s majonézou, uprostřed: chačapuri v rolce, napravo: chačapuri s vejcem, vpředu: polévka

 

Knedlíčky Chinkali - vzadu šašlik s cibulí

 

Ideální terasa na snídani

 

V hipster kavárně

 

Good bye drink - Old Tbilisi sekt v Old Tbilisi city