Na chvíli jsem se teď na hlavní pracovní stanici po letech se SSD vrátil k čistě rotačním diskům (HDD), protože jsem si potřeboval udělat pořádek v datech a soubory se přeci jen rychleji přesouvají v rámci jednoho souborového systému (i když je na pomalém HDD) než mezi více oddíly nebo fyzickými disky. A dostatečnou kapacitu jsem měl jen na HDD. Původní plán byl, že soubory roztřídím podle toho, jak a jak často s nimi pracuji a umístím na různě rychlé disky (v počítači jsem měl kombinaci asi šesti různých SSD a HDD disků). Úklid sice celkem úspěšný byl, ale navrhnout rozdělení souborů na různě rychlá úložiště bylo složitější. Buď bych to musel řídit ručně a mít data na více souborových systémech (původní stav jen s lépe rozmístěnými soubory) nebo si softwarově vytvořit hybridní disk (ty se prodávaly v dobách, kdy flash paměti byly drahé na to, aby se z nich poskládal celý disk – šlo o HDD+SSD v jednom SATA disku, kde SSD sloužilo jako rychlá cache pro HDD). To se dá postavit nad bcache, dm-cache, Flashcache atd. Ale protože to pracuje na úrovni blokového zařízení, nejde říct, kde mají které soubory být a funguje to automaticky. Problém je v tom, že systém neví, které soubory potřebuji číst rychle (byť třeba jednou za dlouho) a u kterých je mi to jedno (i když je můžu číst relativně často). Nakonec jsem usoudil, že 4 TB M.2 NVMe disky už nejsou tak drahé a nejlepší a zároveň nejjednodušší bude mít všechna data na rychlém SSD/NVMe zařízení. Zároveň se ale nechci vzdát bezpečí zrcadleného pole (RAID 1). V tomto článku si tedy ukážeme, jak složit diskové pole z více různě rychlých zařízení a jak mu říct, že má číst přednostně z těch rychlých.