Spojené arabské emiráty 2017 - velbloudi a poušť všude kam se podíváš

Vložil/a monca, Út, 12/19/2017 - 16:12

Tags

Kam v zimě, aby to nebylo moc daleko? To je otázka!
Na Kapverdech jsme byli v lednu, na Kanárech je zima, takže vyhrály v poslední době extrémně populární Emiráty.

Po menší radosti ze zjištění, že s námi neletí moc dětí v letadle, a šesti hodinách letu jsme se Stáňou dorazily do Dubaje. Ještě hodinu jízdy nám trvala cesta do jiného Emirátu Ras Al Khaimah do hotelu The Cove Rotana.

Až si příště budete vybírat hotel a paní Vám řekne, že je trochu v kopci, tak si ověřte, jak moc v kopci je. Takových schodů jsme nenachodily za celý rok. Nicméně o ležení v hotelu se rozepisovat nebudu.
Jen si dejte pozor, že all inclusive není ve všech státech chápáno stejně. Tady bylo například jen od 11:00-23:00 a za každý drink chtěli pro evidenci podepsat účtenku s nulovou hodnotou. A na víkend se tam evidentně sjíždějí místní borci na chlastací party. Pro některé byl alkohol tak zajímavý, že odpadávali postupně už v poledne.

Výhled s bazénem na lagunu

Nechtěly jsme se ale jenom válet, chtěly jsme zažít tu pravou bohatou arabskou kulturu a hlavně jsme chtěly být jak Samatha, Carrie, Miranda a Charlotta a jejich výlet do Abú Dhabí.

Vzaly jsme to všechno...

Koupily jsme si výlet na pouštní safari.
Po obědě nás vyzvedl řidič v klasickém emirátském oděvu se smotaným šátkem na hlavě a v 7místném SUV Toyota jsme vyrazili.
Kromě nás naložil ještě dvě holky z Finska a starší německý pár.
Za hodinu jsme byli na místě, týpek odpustil gumy, abychom nezapadli a vyrazili jsme v koloně několika aut přes duny.

Nic než písek a stopy po autech...

Místy to docela svištělo, občas jsme se svezly z duny kolmo, jindy smykem stranou dolů. Něměcká paní začala zhluboka dýchat a vykřikovat strachy po dvou minutách, zatímco její muž provolával: "faster, fast as you can..." Určitě byli rádi, že spolu vyrazili.

Čekáme, až dojedou ostatní auta

Na jedné obzvlášť pěkné duně se zastavilo, abychom si mohli vyfotit trochu toho kýče... teda myslím západ slunce nad pouští. Jako fotky máme odtud krásné, i ta auta jsou prostě na poušti nějaká fotogenická.

Já a západ slunce na poušti

Po setmění jsme jen přejeli do beduinského kempu (beduíni kempují???). Tam to byla trochu masovka - sjelo se tam totiž spousta aut od několika společností. Měli jsme k dispozici švédské stoly s večeří. Kromě toho jsme si mohli v ceně zkusit tetování henou, vyfotit se v klasických arabských hábitech, dát si vodní dýmku nebo se projet na velboudovi.

Celé tři minuty na velbloudovi

U nás jasně vyhrál velbloud a vodnice.
Takže jsme si poctivě vystály frontu, pak nasedly po dvojících na velblouda, počkaly, až se asijští turisté dofotí a pak nás pán asi tři minuty povozil v kruhu. U vodní dýmky, kde jsme naopak byly skoro samy, jsme si odpočinuly a taky už slušně vymrznuly. Ono totiž na poušti po setmění je slušná zima.

V beduínském kempu

Během večeře proběhla v kempu tři orientální vystoupení: tanečnice se svítícími šaty, břišní tanečnice a ohňová show. Musím říct, že všechna byla na velmi vysoké úrovni.
Po cestě domů nám řidič dokonce zatopil. Tenhle výlet za ty peníze určitě stál.

Další den jsme se vydaly na výlet do Dubaje

Cestovka za tenhle výlet chtěla zbytečně velké peníze, tak jsme se vydaly na vlastní pěst. Začalo to moc hezky: první ranní autobus ujel a další jel za hodinu a půl, takže jsme si jako správné turistky musely vzít taxi.

Na první stanici metra (protože do centra se taxikáři nechtělo...) jsme si koupily celodenní jízdné. To jsme ještě nevěděly, že je to všude i z metra daleko a že i tak bude potřeba si vzít pár taxíků.

Vzaly jsme Dubaj ze západu na východ přesně po trase metra. Jako první jsme se byly podívat v Dubaj Marině. Nová luxusní čtvrť plná mrakodrapů a velkorysých prostor pro chodce byla podezřele prázdná - čím to? Bylo poledne nebo je to ještě ve výstavbě a polovina domů prázdná?

Dubaj Marina

Musely jsme ale spěchat, protože od 12:30 jsme měly zakoupenou vstupenku na Burj Chalifa, nejvyšší stavbu na světě. Trochu jsme ale podcenily místní metro. Ono to totiž není jako v Praze - když se stanice metra jmenuje Muzeum, tak vylezete zřejmě někde u muzea. V Dubaji, když se metro jmenuje Burj Chalifa, tak vylezete do tunelu, který má 1,5 kilometru a musíte projít zkrz celý obchoďák a najít vchod o tři patra níže a pak jste teprv na místě.

To se nedá ani vyfotit - nalevo jsou vidět ostatní mrakodrapy pro srovnání!

Mno, prostě jsme tam dorazily v 12:30 přesně, předběhly frontu a byly jsme vypuštěny do prostoru budovy. Vyhlídka je ve 124. a 125. patře v půl kilometrové výšce a výtah nás tam vyvezl za pár vteřin. I když je obecně Dubaj prašné město, tak byl slušný výhled na moře a okolní mrakodrapy. Burj Chalifa má jednu nevýhodu, a to, že vidíte, jak je vysoká, jenom když se díváte na ostatní mrakodrapy v okolí. Pokud ale stojíte pod ní, tak se zdá úplně obyčejná.

On the top...

Po hodině kochání jsme se rozhodly prozkoumat taky jeden z největších nákupních domů na světě Dubai Mall. Jediné, co jsme zvládly najít byly boty (překvapivě) od Laboutina - ty jsme úplně nenakoupily, ale o to víc jsme se pak rozšouply ve Victoria´s Secret.

Než se totiž člověk rozkouká, tak se najednou blížil západ slunce a my jsme si chtěly z pláže fotit hotel Burj Al Arab. V rámci úspor času jsme si vzaly taxíka, který nás z nějakého záhadného důvodu nevyhodil u pláže, ale musely jsme tam dalších 15 minut jít. I zpátky na metro jsme si musely vzít taxi, je to prostě všechno moc daleko - hlavně že jsme měly tu denní jízdenku na metro. Fotky máme ale krásné.

Burj Al Arab a naše úlovky z Victoria´s Secret

Jo zase jsme tam čekaly na západ slunce...

Vzhledem k tomu, že byla už tma, tak jsme se metrem přesunuly k tržišti Golden Souk, kde se na první pohled prodává jen zlato. Za chvíli už ale frajer vytáhl tablet a začal ukazovat "značkové" kabelky. No chvíli jsme dělaly drahoty a nechaly se přemlouvat, ale pak nás standardně odvedl do podezřelého bytu/skladu, kde jsme úspěšně usmlouvaly pár suvenýrů. Sice se člověk chvíli bojí o ledviny, ale co by pro kabelky neudělal.

Původní plán byl stihnout zpáteční autobus k hotelu v sedm, nakonec jsme byly rády, že jsme stihly ten v osm. Dokonce se nám podařilo najít autobusák asi během 15 minut. Zatímco Stáňa držela autobus a místa, tak jsem šla shánět jídlo. V mini stánku stál pán, který neuměl asi nic anglicky, lehce mě ignoroval, ale byla to jediná možnost. Prodával cosi v tortile, nejprve to vypadalo, že chce 20 AED, ale pak z něho vypadlo že myslí šest. Škoda, že jsem nenakoupila víc, bylo to vynikající ale nevím doteď, co to bylo.

Ve finále výlet do Dubaje stál i s kabelkama totéž jako s cestovkou a puchýře na nohou jsem si odnesla taky.

Poslední dny na hotelu jsme jen polehávaly a snažily nemyslet na advent v Praze.

Emiráty jsou hrozně zajímavá země, tak moc kontrastů, že ani místní kolikrát nevědí, jak se s tím popasovat - nemyslím jen pohled na ženy
z Evropy ( třeba v hotelu pro turisty si nás někteří místní u bazénu fotili v bikinách), ale i to, že Dubaj se prezentuje jako moderní pulzující metropole se spoustou NEJ, ale mimo zafinancované čtvrtě s mrakodrapy je vidět stejná chudoba jako v ostatních Emirátech. Na ulicích to potom vypadá stejně jako třeba v Egyptě. Poušť a písek proniká i do středu města, není tam možné vypěstovat žádnou zeleň. I když máte skoro neomezené finance, tak je těžké naplánovat nové město v poušti, rozhodnout kolik místa udělat pro chodce nebo jak zacházet s pitnou vodou. Určitě bych to příště kromě Dubaje vzala i do Abú Dhabí, abych ho mohla porovnat.