Thajsko 2010 - Ayutthaya, Lopburi
Pro letošní zimu jsme po dlouhém a dlouhém váhání vybrali na dovolenou Thajsko. Počet cestovatelů se od minule rozšířil a tak jsme vyrazili tři - já, Beny a Dolly. Někdy na podzim jsme koupili letenky a na cestu skoro až do Vánoc zapoměli. Během ledna jsme si jen vyřídili víza a očkování (to ale asi ani není potřeba).
25. ledna jsme odlétali nach Zurrich a následně Bangkok. Desetihodinový let byl šílený a tak jsme postávali u "kuchyňky" a vypíjeli zásoby džusů a vody. Hned po příletu jsme si na letišti vyměnili peníze (docela i dobrej kurz) a pak nás čekal první šok v podobě klimatu - neskutečný vedro a vlhko. Taky jsme hned poznali, co nás pak doprovázelo celou dobu, jak se Thajci snaží co nejvíce vydělat na turistech. Okažitě nám nabízeli "zaručeně jedinou" dopravu do centra za 150BHT ( na koruny děleno dvěma) na osobu. Jenže my jsme tam tak dlouho postávali, až nás něco jako taxikář svezl dohromady za 75BHT Doteď si myslím, že jel domu, tak jsme mu aspoň zaplatili cestu.
Thajské letadlo. Mimochodem takhle barevný je v Thajsku všechno.
Nechali jsme se vysadit na nádraží u druhého bangkokského letiště Don Mueang, odkud jel vlak do Ayutthayi vzdálené asi 60 km od Bangkoku. Jeli jsme vlakem 3. třídy. Sice měl zpoždění jako každý vlak v Thajsku (něco jako České dráhy), ale aspoň jsme hned mohli vyzkoušet pivo Chang. Mimochodem je opravdu dobré, prodává se do lahví o objemu 0,64 l a má asi 6,4 procent, což na tom sluníčku docela jde. Vlak byl zažítek sám o sobě: různé dřevěné nebo koženkové lavice, ale prodávali tam pití a neskutečně smradlavé jídlo, které, jak jsme zjistili, prodávali pak úlně všude.
Vlak třetí třídy.
První thajské pivo Chang.
V Ayutthayi jsme se nechali tuk tukem odvést z nádraží kamsi k centru a ubytovali se celkem draho za 700BHT. Dali opět pivko, tentokrát Singhu, a vyrazili za památkami. Zkoukli jsme pár chrámů a večer jsme si dali první thajské jídlo. Dali jsme si na ulici jakousi hnědou polívku, která se jedla hůlkama, co v ní ale všechno plavalo těžko říct. Pro označení masových kuliček, které byly zásadně ve všem, ale prodávaly se i na ulici osmažené, se ujalo označení "psí koule" (podle všudy přítomných zpuchřelých psů).
Polívka z ulice.
Kuře z ulice. Mají fakt výbornou sladkou marinádu.
Večer jsme šli vyzkoušet bar, seznámili jsme se tam s nějakým Němcem. Cestoval sám, tak se k nám pozval na pití. Sám se nic moc koupit nechtěl, nakonec ale flašku whisky zaplatil. Byla z toho první docela pěkná mezinárodní opice.
Taky nějaký památky.
Thajci jsou výborní elektrikáři. Občas tam vedli dráty i v úrovni pasu.
Druhý den už jsme jeli zase kousek na sever do města opic Lopburi. Hned na nádraží jsme si koupili lístky na noční vlak do Chiang Mai. Opice byly ve měste opravdu všude. Lezli po autech, chrámech, vedení el. proudu Taky byly celkem drzé, jídlo trhaly z rukou, skákali na záda a když Beny jednu nakopl, tak po něm poměrně ostře vystartovala. Ještě jsme ve městě povečeřeli. Zjistili jsme, že pod stejným názvem můžete v Thajsku dostat pokaždé úplně jiné jídlo. Jednou byl salát prostě salát, jindy zase vařená zelenina, hlavně teda ohřátá kukuřice a nějaký listí. Noční vlak byl docela luxusní - 2. tř, jen s přehnanou klimatizací.
Všude opice.
Pepsi do pytlíčku. Stála 7 Kč a ještě k tomu dostaneme brčko, no neberte to. Jen malá chybička - nedá se to nikam postavit.
Polívčička z kuřecích pařátů. Do toho jsme teda nešli. Jinak Thajci zásadně neznají nic jako lednička a tak maso prodávají normálně na ulici na pultu (i s mouchama) nebo suší na sluníčku.
Lůžkový vlak 2. třídy.
Poslat nový komentář