U moře jsme se trochu víc rozleželi, ale zase abychom navštívili Turecko bez Pamukkale, Troji a Istanbulu, to prostě nešlo. A tak jsme vyrazili zase o kus dál.

---

Přes pohoří Taurus jsme přijeli do Denizli, kde nás už standartně odchytli naháněči na autobusy přímo k Pamukkale. Tuhle vesničku tvoří jenom samé hotely, které jsou až neskutečně levné - holt Turci počítali s tím, že turisté tam budou i přespávat, což se ale neděje a tak kolem vesničky autobusy téměř pořád pouze přiváží a zase odváží návštěvníky. O nás se málem i poprali. Jak viděli dva lidi s krosnou na zadech, tak hned vyráželi naháněci na skútrech a klidně na nás mluvili i dva najednou. Nakonec jsme měli krásný hotel kousek od vápenců a asi za 190 Kč na noc i se snídaní, bazénem s vodou z vápence (no jo, přiznám, že to měli skoro všechny) a volným přístupem na net (tam jsme se také dozvěděli, že zemřel Majkl a že naší milovanou obec spláchla povodeň). Jenom nevíme, proč zrovna v Pamukkale žila dost velká menšina Korejců.

Pamukkale v noci.

 

Problém nastal, když jsme zjistili, že vstup na Pamukkale stojí 20TLY (260 Kč) a smí se chodit jen po vyznačených místech. Tak jsme se nedali a zkusili to načerno. Na první pokus nás pan guvelnik ( = místní sekuriťák) vyhodil, ale na druhej už jsme se krásně dostali dovnitř zadarmo. Pamukkale by bylo bývalo strašně krásné, kdyby na oněch vyznačených cestičkách nebyli tisíce lidí, nebyla půlka kopce už značně podpořena betonem a tok vody dolů nebyl regulovám betonovými jezírky a stavidly. Voda se upouštěla dolů do hotelových bazénů a tak zbylá voda musela být rozlévána na postupně na různé strany kopce, aby se vápenec udržoval ve formě.

Vyschlá jezírka na straně, kde zrovna nepouštěli vodu.

Takhle hezky vypadá tráva zalitá vápencem.

A takhle jezírka, když do nich teče voda.

 

Hned na kopci se nachází zříceniny Hierapolisu, což muselo být obrovské město s maximálně propracovaným systémem potrubí a lázní.
Divadlo v Hierapolisu.

 

Dokonce tam byl i bazének, kde se člověk mohl vykoupat mezi starověkými ruinami (opět za mírný poplatek 20 TLY a mezi tisícem lidí). Tak jsme si aspoň smočili nohy a raději šli dát víno.

Koupání na ruinách...tu slečnu neznáme, ale pořád všem pózovala, tak ať má taky nějakou popularitu

Jak jsme se tam tak nenápadně plížili, tak si Beny sundal čepeček, který jinak nosil skoro ve dne v noci, a samozřejmě dostal úpal. A tak s ním druhej den v Sulcuku nebyla žádná řeč. Tady se nachází zříceniny města Efes, kam jsme raději ani nešli a vyrazili raději směr Canakkale. Nějaký dosti vlezlý pán na autobusáku nám poradil, ať vystoupíme kdesi na půl cesty, že je tam moc hezká pláž. Bl..c jeden. Nejen, že ta pláž byla daleko jako blázen, ale ještě jsme kvůli němu museli spát venku na lavičce. Raději jsme šli na stopa konečně do toho Canakkale. Tam následovalo znovu kolečko obíhání hotelů a smlouvání cen, až jsme opět vybrali dobře a spali jenom kousek od přístavu.

Spaní na lavičce kdesi na cestě.

 

Z Canakkale je to jenom kousek do starověkké Troji. Měli jsme trochu problém najít autobusák minibusů, ale když jeden místní se kvůli tomu zeptal dalších pěti, tak jsme to nakonec dali dohromady. Troja sama o sobě není nijak zajímavá - prostě klasické zříceniny (Až na jednu dochovanou zeď z doby 2 500 let př.Kr.). Nejvíc každopádně překvapil onen slavný trojský kůň. Ten byl tak kýčovitej, že jsme nevěděli jestli tam vůbec jít nebo ne.

Kůň ve starověkké Troji.

 

To přímo v Canakkale je na přístavní kolonádě byl vystaven kůň, kterého používali filmaři k filmu Troja (jj ten s Bradem) a vypadal mnohem realističtěji.

Filmařský kůň v přístavu v Cannakale.

 

Tady jsme také absolvovali naší druhou návštěvu mešity - místní imán nám vyprávěl o své dovolené, o tom jak muzezím zpívá jenom občas, že to mají nahrané na kompu, že byl už s celou rodinou v Mecce a nakonec nám dal jakousi islámskou obměnu růžence, jakou muslimové používají při modlení. Turci vůbec byli dost štědří (teda kromě provozovatelů restaurací) - při jednom stopu jsme dostali nožík a přívěsek pro štěstí ve tvaru ďáblova oka.

V mešitě v Cannakale (hezké je jak to mají nalajnované na zemi, aby věděli, kde mají sedět)

 

Opět jsme zde chodili do jedné a té samé restaurace a když jsme si jednou dali pizzu pro 3 - 4 osoby a snědli ji sami, tak se na nás přišli podívat 4 číšníci. Z Canakkale jsme vyjeli nočním busem zpátky do Istanbulu. Dost nás zarzilo, jak se v Turecku nekrade. Na autobusákách jsme si nechávali krosny zásadně v otevřených kancelářích a nikdy se nám nic neztratilo - v Čechách by se řeklo, že zázrak.

Ráno v Istanbulu už na nás čekali další naháněči na všechno možné, ale my jsme se zkušeně už nedali....
 
Asi po půl hodině chození po městě, kde nebyl ani jediný hotel, se nad námi asi Ataturk smiloval a seslal posla... Potkali jsme nějakýho rusko-srba-jugoslávce, co naštěstí uměl česky. Sice jsme vůbec netušili, kam jdeme, když nás táhl dál do centra. Vzal nás ale do naprostého centra, kde jsme se ubytovali v Grand hotelu (když už jsme na konci cesty tak si taky dopřejem nějaký ten luxus, ne?). První den jsme byli rádi, že jsme prošli jenom zahrady kolem Paláců Kopkapi, ale protože to byla většinou muzeu tak jsme do žádného barbarsky nešli.
Ale potkali jsme tam nějaky český pár, kterému za a)došly peníze a tak nemohli chudáci už nikam jít a za b) letěli druhý den domů se zrovna krachující SKY Europe...njn stane se

Další den jsme obešli klasiku: Hagia Sofia, Modrá mešita, vodárna Yerebatan a výlet k Bosporu. Hagia Sofia napůl křesťanská a napůl muslimská stavba, která má 70 metrů na výšku, je fakt dechberoucí - obrovské prostory bez jediné podpěry, všechno z mramoru a doplněné křesťanskými výjevy Ježíše Krista.

Hagia Sophia a já.

Oproti tomu Modrá (Sultan Ahmedova) mešita je stále funkční a tak nás před motlitbou vyhnali. Zde jsme museli dostat sukni zahalující kolena - včetně chlapů. Všude na zemi byl velmi udržovaný měkký koberec, z obrovského stropu vysel na drátkách lustr. Taky tu byl vystaven zlatý model Mediny, dar tureckému premiérovi ze Saudské Arábie.

Modrá mešita z venku.

Modrá mešita uvnitř.

Já tako muslimka.

Vodárna Yerebatan. Plavaly tam tak tlusté ryby, že nemohly ani plavat.

Poslední odpoledne jsme věnovali Grand bazaru. Mega soustava chodeb a chodbiček se vším: padělky Armani, Gucci, Prada..., tuny zlata a diamantů, mraky vodních dýmek - tem jsme tedy neodolali a také zakoupili. Prodavače sice málem trefilo, když se nám musel věnovat asi dvě hodiny, ale zase měl kšeft tak co.

Velký bazar.

Moje nová vodnice a všimněte se toho krásného Superbu v rohu .

Doprava v Istanbulu, taková turecká normálka.

Nakonec jsme ještě zašli k Bosporu - jednou s vínem a jednou normálně a pak už domů...

 

Ještě přidám pár postřehů z Turecka jako země:

1) V hotelích byly všude tytéž zřejmě normované snídaně: ekmek, máslo, marmeláda (med), vejce, černé a zelené olivy, 2 druhy sýrů, ..

2) Turci moc nejí maso: jediné kde bylo tak trochu dobré bylo v kebabu, jinak všechno bylo mleté nebo ryba, pořádný kus masa jsme měli snad jednou.

3) Turci jsou příjemní a milí až na zaměstnance restaurací, ti se nás pokaždé snažili nějak škubat: chcete něco pít?  Ne, díky. Tak tady máte vodu.....samozřejmě byla pěkně drahá.

4) Pořád ještě Turci nejsou zvyklý na západní oblečení. Chlapi koukali na kolena jak mě tak i Benymu.

5) Na ulicích nikdo nic nedělá, všichni čekaj až kšeft přijde za nimi (a on kupodivu vždy přišel). Každou činnost jich dělalo hrozně moc, nebyli vyjímky, že v autobuse byli až tři stevardi.

6) Kromě turistických oblastí nikdo neumí anglicky, ale pořád nám chtěli s něčím radit.

7) Všude v Turecku je Atatturk: v restauracích, krámech, na tričkách, tetování...

8) Překvapila nás obsolutní absence map, tureckých záchodů a turecké kávy (všichni pijou čaj)

9) Nedomyšlené koupelny, kdy ve sprchovém koutě nebyl závěs a hned vedle byl záchod.

10) Ceny v Turecku jsou podobné jako u nás ( v 2009 1TLY byla cca 13 Kč):

 - v restauraci: 8 - 20 TLY normalní oběd

 - pivo: 3 - 5 TLY

 - nejlevnější víno: 10 TLY za litr

 - vstupy: 3 - 20 TLY podle profláknunosti místa

 - kebab: 1,5 TLY

 - ekmek = jejich chleba: 0,75 TLY

 - cesta Istanbul - Ankara: 30 TLY

 - coca cola: 2,5 TLY

 - brambůrky: 2 TLY

 - vodní dýmka (dle velikosti a kvality): od 25 - netuším TLY, ta moje cca 65 TLY

Z tohohle je jasné, jak jsme se tam asi tak živili