Po luxusních destinacích to chtělo zase něco exotičtějšího. Bohužel Albánii nás napadlo navštívit tzv. až 10 minut po dvanácté. Proč? Už to dávno není poslední neobjevená perla v Evropě. Už je holt dost turistická. I tak nás tam ale dost věcí překvapilo.

Trasu z Tirany přes Berat, kaňon Osumi a dál do Përmetu nám zatrli rovnou v půjčovně na letišti. Trasa prý není sjízdná pro auto, která nemají 4x4. Aha, že Google mapy nic neříkaly. Nakonec jsme kaňon museli vynechat, abychom stihli Përmet včetně koupání. Na zbytku trasy přes Gjirokastër, Blue Eye, Ksamil a dál po pobřeží do Vlora jsme už naštěstí nic měnit nemuseli.

Zjištění č. 1 - Google mapám nevěřit ani slovo. I když trasa má trvat hodinu, na místních silnicích trvá spíš dvě. Spousta cest tam ani neexistuje. Mapy.cz nás naopak spoustakrát zachránily. Obecně v Albánii nejsou skoro žádné dálnice a všechny cesty přes hory (a že jich tam je) si poctivě vystoupáte serpentinama nahoru a pak zase dolů.

Zjištění č. 2 - Zdaleka ne všechno, co má nápis RESTAURANT, je restaurace, kde by se dalo něco sníst. Většinou tam dělají jen kafe. A protože ve vnitrozemí málokdo mluvil anglicky a "JO" znamená "NE", tak domluvit se na jídlo může být celkem oříšek.

 

Berat

Krásné městečko s kamennými domečky. Zkusili jsme první čufty, burek i albánské pivo a vyšplhali přes místní pevnost k pravoslavnému kostelíku, kde jsme zavzpomínali, jak podobné je to tu Gruzii. Ve městě bylo docela dost turistů a taky turistických pastí s Aperolem za dvě stovky. My jsme si koupili první raki od staré paní v průchodu a doufali, že neoslepneme.

 

Berat město

 

První Korca

 

Kostelík v Beratu

 

Përmet

Cesta do Përmetu trvala pět hodin, i když je to jen 99 km daleko. Není tam prostě žádná přímá cesta, natož dálnice. Ubytovali jsme se u místních v malém penzionu. Pan majitel vůbec nemluvil anglicky, ale z jeho italštiny jsme pochopili, že v penzionu i vaří, jestli tedy nechceme na společnou večeři. S tím jsme hnedka samozřejmě souhlasili. 

Snídaně u místních... jako od babičky

 

Zjištění č. 3 - hodně Albánců mluví italsky. Buď kvůli množství italských turistů nebo odtud přímo jejich rodina pochází.

Před večeři jsme jeli prozkoumat vyhlášené termální prameny. Pro rozmazlený Evropany Budapeští atd. to tam vypadalo dost "albánsky".

Večer jsme zasedli k večeři s dalšími ubytovanými - belgickým a německým párem. Paní domácí servírovala tradiční fazolovou polévku, salát a samozřejmě burek se špenátem. Pan domácí pak vytáhl jeho domácí medovou pálenku a my tu naší z Beratu. Němce i Belgičany jsme úspěšně opili.

V termálech v bazénku

 

Celkový pohled na termály v Përmetu

 

Zjištění č.4 - na silnicích tu potkáte spoustu zvířat od koz, oslů, po koně a krávy. Vidíte je, jak volně pobíhají nebo se používají jako dopravní prostředek nebo jsou na prodej.

Koza

 

Blue Eye

Z Përmetu jsme vyrazili rovnou na slavné Blue Eye - průzračně modré jezírko. TVL hodina cesty tam, půl hodiny cesty od parkoviště k jezírku a 35°C venku a totéž zpátky. Všude cedule, že si můžeš pronajmout koloběžku, vláček nebo jiné vozítko. My jsme to dali procházkou, ale na konci těžké zklamání. Jezírko sice pěkné, ale asi s milionem lidí na jediné malinkaté vyhlídkové plošince, kde je sice z výšky hezky vidět, ale máte asi 8 sekund, než vás dav vytlačí. Takže jsme se ultra rychle vyfotili a vyrazili radši do Gjirokastëru.

 

Když se dostanete na plošince k zábradlí, můžete si jezírko vyfotit i bez lidí

 

Gjirokastër

Tady nás těžce zachránily mapy.cz. Městečko je postavené ve dvou příkrých kopcích s hodně úzkými a skrytými uličkami, takže si můžete vybrat, jestli chcete bydlet v centru pod pevností nebo na ní mít výhled z druhého kopce. My volili druhou možnost. Paní domácí nás hned ulovila na svůj oběd, abychom se nemuseli táhnout z kopce do centra. Po dvou dnech bureku byly pro změnu čufty.

Snídaně s výhledem na pevnost Gjirokastër

 

Odpoledne jsme se vydali na pevnost i druhou městskou zajímavost Old Bazaar a hlavně ochutnat místní specialitu - fíkový dezert Oshaf a to bylo vlastně všechno. Všechno tam i přes množství lidí vypadalo hrozně hezky, fotogenický byl každý kousek a Oshaf byl vynikající.

Pevnost s výhledem na dvoutisícovky v pozadí. Hory se tu zvedají skoro z nulové nadmořské výšky, takže jsou obrovské už na pohled.

 

Old Bazaar - velký palec nahoru, že se tu neprodávají žádné velké turistické pasti, ale většinou jen tradiční zboží

 

Ksamil

Po mnoha a mnoha dnech googlení, kde se vlastně na albánské riviéře usídlit u moře, jsme Ksamil vyloučili. Podle recenzí na webu to mělo být party město s plnými plážemi, které je možné navštívit většinou jen přes beach cluby, kde hraje hlasitá hudba a ceny jsou tam natažené. A je to pravda. Moře sice vypadá jak z Karibiku, ale pláže jsou narvané jak v Bibione a ceny jak v Praze. Rozhodli jsme se tam smočit nohy, dát si kafe a oběd a rovnou přejet po pobřeží dál na sever.

Pláže v Ksamilu - pohled od lidí

 

Pláže v Ksamilu - pohled na lidi

 

Porto Palermo

Rozhodli jsme se zůstat u moře až ve Vlore. Kde sice moře není tak karibské, ale spíše takové Chorvatské (rozumněj: oblázková pláž s čistým mořem s výhledem na hory). Cesta měla trvat zase přes tři hodiny, tak jsme se po cestě zastavili ještě na pevnosti Porto Palermo s výhledem na bývalou ponorkovou základnu. Ano, dělali jsme v Albánii hodně pevností.

Porto Palermo

 

Vlora

Hotel u moře jsme si záměrně vybrali ještě před městem.

Výhody: málo lidí

Nevýhody: málo možností, kde se najíst

Hotel měl infinity bazén, pod kterým vedla hnedka hlavní silnice, což bylo správně albánské.

Náš bazén (když se hezky vyfotí, není ani vidět ta silnice pod bazénem)

 

Zjištění č. 5 - na pláži se neprodává zmrzlina ani žádné klasické plážové jídlo jako pizza, burger, čevabčiči.

Moře u Vlora - takové Chorvatsko

 

Jedno dopoledne jsme obětovali moře za výlet do města Vlora. Historická část města vypadá jako koloniální domky někde na Kubě. Fotogenická je i cestička ke klášteru Zvërnec.

 

Koloniální architektura ve Vlora

 

Můstek ke klášteru Zvernëc.

 

Po cestě do Tirany jsme se zastavili podívat u moře ještě v Durrës. Sem totiž jezdí české cestovky, protože cesta na jih by autobusem trvala půl dne. Moře je tady zase jiné, tentokrát dlouhá pláž s tmavým pískem připomíná spíš Bibione. Tisíce lehátek namačkaných těsně u sebe a moře zakalené pískem.

Pláž v Durrës

 

Tirana

Na Tiranu jsme si nechali jen jeden den a úpně to stačilo. Hlavně proto, že bylo 40°C ve stínu, takže se nedalo moc courat po městě. Navíc se hrálo EURO a Albánci ten den hráli s Chorvaty, takže jsme ve fan zóně jednoho baru strávili odpoledne s pivem a fotbalem. Pár brutalistních památek jsme stejně prošli během chvilky.

Tirana - hlavní náměstí

 

Tirana aneb Bunkry jsou v Albánii úplně všude

 

Zjistění č.6 - kafe je v Albánii věsmes hnusné. Co ale umí výborně, jsou různé studené kávy, fredoccino, a vynikající je i petula - jejich smažené vdolečky.  

 

Co se nevešlo:

Takový normální kruhový objezd se stíhačkou

 

Místní architektura je někdy taková "decentní"

 

Další albánská specialita grilované jehněčí nás moc nenadchlo