Ano, v pětatřiceti jsem jela poprvé sama na dovolenou s mámou. Teda poprvé na celý týden. Naposledy jsme to vyzkoušely před dvěma lety v Budapešti na tři dny a když pak táta zahlásil, že nás samotné někam pošle na dovolenou, tak jsem si říkala, že to nemůže být tak zlý...

Spoiler - přežily jsme obě!

 

Nejdřív jsem měla v plánu vybrat nějakou exotiku, aby taky máma, která v životě nikde pořádně nebyla, poznala pořádné "heloumajfrendy" a ideálně aby poblíž bylo co nejméně bělochů potažmo Čechů. Nakonec jsem skončila kompromisem v Turecku, které kvůli covidovým opatřením nedopadlo. A protože zůstala na výběr vlastně jen Evropa, takže jsme vyrazily na týden na Krétu. Pěkně v září po sezóně.

Máma samozřejmě v předstihu nakoupila troje nové plavky, vybavila si radši i pas a vytiskla všechny potřebné papíry čtyřikrát a když se ujistila, že může mít i vlastní svačinu v letadle, vyrazily jsme. Na letišti v Heráklionu byly docela zmatky s najitím naší cestovky, což ji trochu vyděsilo, ale pak se hned v autobuse seznámila s nějakým českým pánem s manželkou a byl klid. Severní pobřeží Kréty v oblasti Malie není žádný velký šlágr - hotel na hotelu a maličkaté pláže narvané slunečníky.

Pobřeží Malie

 

Nějaké ty pěkné výhledy z restaurace vedle hotelu

 

První legrace začala asi po třech minutách u bazénu. Hlavně, že jí doma říkám: "Vem si hodně čtení, budem ležet na pláži", prej: "Jo, neboj". Takže si přinesu pivo, lehnu si na lehátko a slyším: "Jé, já už jsem to četla a vůbec, nebudeš tady snad pořád pít to pivo, vždyť budeš opilá." A SAKRA!!!

Protože prvních pár dní bylo spíš pod mrakem, tak bylo třeba naplánovat nějaké ty výlety (taky abych tam jen nepila to pivo). Nejprve jsme jedno odpoledne vyrazily obhlídnout město Malia a přilehlé zajímavosti. V takovém turistickém městě po sezóně a ještě po korona krizi to vypadalo dost zvláštně. Půlka barů, krámků a hospod zavřená, druhá půlka prázdná. Kdo se ještě aspoň trochu snažil, lákal na různé happy hour nebo výprodeje.

Restaurace v městečku

 

Kostel svatého Nektaria v Malii

 

Archeologické vykopávky v Malii - nic moc, ale zase vstup jen za 6 €

 

V městečku je pár hezkých kostelíků, jeden pěkný bílý hřbitov, jedny ne moc zajímavé vykopávky, maličkatý přístav a pak lisovna oliv Omalia. To byla asi největší zajímavost dne. K lisovně je to od moře tři kilometry do kopce, takže docela slušný odpolední výlet. V lisovně jsme se dozvěděly, že je stále funkční, ale že lisují jen přes zimu. Taky jsme ochutnaly a pak i rovnou nakoupily nějaké první zásoby olivového oleje.

V lisovně oliv Omalia - napravo kádě na lisovanou směs, nalevo mini obchůdek s olivovými produkty - od samotných oliv a olivového oleje, přes koření, po různé masti a další kosmetiku.

 

Větrná vodní pumpa čerpající vodu do lisovny

 

Kvůli nejistému počasí a nedostatku čtení jsme si hned taky zamluvily výlety na další dva dny. Jeden na celý den na ostrov Santorini a druhý na památky v Heráklionu a na palác Knóssos.

Na Santorini se vyráželo brzo ráno, takže jsme úplně rozbité ze vstávání a s obědovým balíčkem stepovaly v půl šesté před hotelem a čekaly na autobus, co nás hodil na trajekt. Celá organizace výletu byla docela masakr - ty jdi sem, ty pohni, chvátej, nestůj tady, pokračuj rychle, jo sorry, že jsme tě zapomněli v přístavu (vůbec nevím, jak se k nám ten zapomenutý týpek pak dostal)... Trajektem to na Santorini trvá z Heraklionu cca dvě hodiny. Trochu jsme se prospaly a pak si daly dvě přirážkové kafe v lodním baru za 16 €.

Na Santorini nás nahnali do autobusu a všichni jsme dostali na výběr - po zkouknutí oné slavné modro-bílé vesničky Oia se můžeme buď zastavit v hlavním městě ostrova Fira, jet na pláž nebo na lodní výlet s koupáním. Nikdo neměl plavky, takže jsme si odhlasovali to město. Musím říct, že takovou rychloturistiku nemají ani Japonci v Praze. Ve vesničce Oia jsme dostali od průvodce jasný pokyn: "Napravo od náměstí jsou vidět ty modré baráky, nalevo nic není. Takže rozumíme? JDĚTE DOPRAVA a za hodinu buďte zpátky v autobuse!" ROZKAZ!

Celá návštěva pak vypadala asi takhle: "Mami, pojď mě vyfotit tady, tvl vždyť tam nemám nohy. Rychle, dělá se tu fronta na fotku. Ještě jednou! Jdeme támhle na ten výhled. Ježíš, to je hic, ale občerstvení nestíháme, oběd si dáme v autobuse. Nemám ulepený vlasy? Tady vystojíme ještě tuhle frontu na tenhle záběr. Vyfotíš mě stejně, jako pózuje ta Asiatka? Panebože, už musíme jít. Chceš taky vyfotit? Jedna fotka ti stačí."

Santorini - fotka na instagram

 

Santorini - realita: fronta na fotku

 

Ale jinak krásné baráčky

 

V poledne už jsme seděly zpátku v autobuse na jely na druhý cíl do Firy. Obešly jsme nejdřív výhledy z horní části města, ty byly nakonec taky pěkné i když bez modrých baráků a šly na svačinu. Pěkně na dámičku - palačinku s čokoládou a pivo.

Máma plašila, že na lístku na trajektu bylo napsáno, že jede ve čtyři a my tou dobou byly ještě ve městě. Nechápu jak, ale všechno nějak řecky klaplo, trajekt jel v pět a zpátky na hotel jsme dorazily akorát na večeři a byly jsme rády, že je už klid. Fotky mám ale boží!

Výhled na Firu - taky krásně bílé

 

Výlet do Heráklionu byl mnohem víc v klidu. Město je od letovista Malia daleko sice asi jen 30 km, ale než jsme posbírali všechny zájemce, tak jsme tam jeli skoro dvě hodiny. První zastávka byl palác Knóssos. Vyfasovaly jsme od průvodkyně sluchátka a šly na prohlídku. První polovina byly prostě nějaké kameny - nemám odtud ani jednu fotku. Máma: "Proč to nefotíš?" Já: "Se přece doma pak nebudu dívat na nějaký kameny, ne?" "Tak já to aspoň ukážu tátovi." "To jo, to bude rád." V druhé polovině areálu je známá zřícenina paláce, takže opět fronta na focení, ale prej máme být rádi, že není sezóna, to se prej ta fronta čeká ve 40°C. Takže odtud mám asi tři fotky nejznámější památky mínojské civilizace.

Palác Knóssos

 

V hlavním městě Kréty Heráklionu jsme se odtrhly od skupinky a šly po městě po vlastní ose a udělaly jsme dobře. Krásně na pohodu jsme se prošly po pár památkách (nemám žádnou fotku, protože prostě kašna), pak po přístavu kolem pevnosti, daly si mega dobrou zmrzlinu, další pivo a akorát nám to vyšlo na sraz u autobusu.

Pevnost v přístavu v Heráklionu

 

Oba výlety nás tak vyčerpaly, že jsme zbytek pobytu chodily jen běhat po pobřeží, skákaly do vln v moři, kupovaly suvenýry, a hlavně jedly a pily. Byly jsme na lepší večeři, kde si máma poprvé ochutnala šneky a mušle. Chvíli to vypadalo jako ve Slunce, seno: "Jestli to dáš do pusy, tak už ti v životě nedám pusu." Ale nakonec zjistila, že je to vlastně docela dobré. Možná to bylo i tím, že poprvé ochutnala taky raki a ouzo...

Kromě tradičních řeckých pitíček, jsme objevily i signature drink hotelu - vodku s kiwi likérem. Máma se naučila nebát a jít si sama objednat na bar, i bez znalosti angličtiny.

Celou dovolenou bych shrnula asi tak: s mámou na dovolené jsme se nezabily, i když občas to bylo náročnější ("Kam jdeš, tam nechoď, máš pití, nalej si tady vodu, chceš něco koupit? Určitě ne? Ježíš, tak už si to kup, vždyť to stojí 3 €...". Ve finále spoustu win win solutions - máma měla dost nových zážitků a já měla nosiče na drinky.

 

Malia - co se nevešlo:

Romantická zákoutí ve starém městě v Malii

 

Pláž Potamos

 

Zajímavost k amfoře na pláži Potamos: Rýhování na ní nemělo jen estetický efekt, ale i praktický. V amforách se skladovalo obilí nebo různé bobuloviny, které lákaly mravence. V rýhách se tedy držela voda a mravenci, kteří lezli nahoru, nemohli vodu překonat a utopili se.

 

Doběhly jsme do přístavu - jo, to je celý výhled na přístav.

 

Santorini - odvrácená strana turismu: 90% turistů se tam neubytovává. Na těch kulatých stříškách bylo všude napsáno, aby na ně lidi nelezli. Protože kromě toho, že těm, co se tam ubytují, šlapou lidi nad hlavou, tak shora také vidí do všech bazénů a vířivek, co jsou na terasách.

 

Prostě Řecko

 

Signature drink zájezdu