Při nudě doma jsem objevila levné letenky do Skopje: "Jéé hele a nepojedeme do Makedonie? Jsem viděla teď jeden pěknej cestopis."
V: "No to nevím teda."
Já: "Tak jo, já nám ty letenky koupím sama."

Samozřejmě, že z Prahy to napřímo nelétá, takže jsme nejdřív museli vlakem do Bratislavy a odtud pak s Wizzem do Skopje. O Bratislavě radši nemluvím, nemohli jsme kolem nádraží ani boha sehnat pěknou kavárnu, kde by prodávali dezerty. Nakonec jsme skončili ve vyprodané (i když to byl asi standardní stav) Cukráreň Račko, kde aspoň točili proseco...

Ve Skopje jsme si zamluvili předem auto u nejlevnější půjčovny, která nepožadovala kreditku a nechali si ho přivést na letiště. A hned jsme poznali real Makedonii - přijel strejc s omlácenou Hyundai Getz, který uměl anglicky asi čtyři slova, takže jsme chodili kolem auta a ukazovali mu ťukance česky. Po jasných pokynech: Getz - OK? Manual - OK? a Hodíte mě to centra - OK? nás naložil a hodil se do centra sám. Na pokoj jsme se dostali až po půlnoci, takže jsme šli rovnou spát.

Druhý den nás totiž čekal přejezd k Ohridskému jezeru s pár výlety po cestě. Dálnice se platí vždycky po nějakém nájezdu takže vždy vícekrát na cestě. Naštěstí ceny jsou směšné (1 nebo 0,5 EUR) a lze platit i kartou.

Vláďa zavrhl všechny sakrální a obskurní socialistické památky, takže jsme nejdřív jeli k zatopenému lomu na mramor, kde měli být krásné výhledy na jezero. Chvíli jsme si mysleli, že to Getz nezvládne po kamenité cestě plné ostrých kusů mramoru, ale dopadlo to dobře a dorazili jsme na místo.

Tady vypadala cesta ještě krásně

V tom cestopise, který jsem četla, se ale zapomněli zmínit, že lom je pořád funkční a že se tam normálně těží. Když jsme tam přijeli a pod zraky dělníků vylezli z Getze před rozpadem, tak jsem se radši šla zeptat, jestli si to teda můžeme vyfotit. Naštěstí za námi jela zrovna cisterna s benzínem, takže se chystala tankovací pauza a my si mohli vodu krásně v klidu nafotit.

Já v lomu

Chtěli jsme si pak po cestě koupit nějaké víno, pálenku nebo ovoce od místních farmářů, ale neměli jsme žádné valuty. Ty jsme směnili až v městečku Prilep, kde jsme pochodili rychle centrum a taky si dali rovnou oběd a ochutnali první makedonské pivo Skopsko a Zlaten Dab. Po rychlé obhlídce města jsme vyrazili do Ohridu.

Centrum Prilepu

 

Pohled na Ohrid

Tam jsme našli parkoviště relativně blízko starého centra a vyrazili se podívat na nějvětší highlight okolí - kostel sv. Jovan Kaneo, odkud je krásný výhled na Ohridské jezero. Vyfotili jsme asi dvěstěpadesát tisíc insta fotek a když začínal být Vláďa už nevrlý, slíbila jsem mu, že si dáme v kavárně u vody aspoň kávu a dortíček. Restaurace i přilehlá lehátka byly poloprázdné, tak jsme rychle náhodně jednu vybrali, aby nás přestali nahánět s nabídkami na boat trip. Kávička i dortíček byly perfektní.

Povinné selfíčko s výhledem na kostel, jezero i na Albánii

 

Pauzička v kavárně v Ohridu

Pozdě odpoledne jsme se pak už jen přesunuli do našeho hotelu Villa Bisera ve vesnici Lagadin. Vybrali jsme si ho hlavně kvůli dvěma bazénům a božímu výhledu na jezero. Dali jsme si pivko na baru u bazénu a vyrazili na průzkum místních restauracích. Musela jsem si samozřejmě dát vyhlášenou místní specialu Tavče Gravče, a protože na zapečených fazolích s klobásou není co zkazit, tak jsem si moc pochutnala. Zalili jsme ale i tak raději pár místními pálenkami (říkají tomu rakija, ale spíš je to brandy) a šli spát.

Tavče Bravče

Ráno nás na snídani překvapila paní domu, když u snídaně začala hrát na housle mozartovu Malou noční hudbu. Snídaně byly obecně ve Ville Bisera top - s výhledem na jezero to vypadalo, že se dívám na Jadran.

Abychom si atrakce v okolí rozdělili, tak jsme třetí den ráno vyjeli ke skanzenu původních obyvatel do Zátoky kostí. Jsou tam na pylonech na hladině jezera umístěné domky jako muzeum obyvatelstva. Pochodili jsme si domky, koukli na rybičky v jezeře, vylezli na hradiště na kopci a za hodinu jsme jeli zpátky na hotel, protože jsme se fakt těšili na koupání.

Vyfoť mě, jak jdu jako kolem muzea

Dopoledne jsme pak strávili v bazénu u hotelu a odpoledne jsme se odvážně vydali na oběd na "pláž". A to určitě stojí za zmínku: Připomínalo mi to totiž rybník Mydlák u Českých Budějovic v roce ´93, kde jsem jako malá trávila prázdniny. Nabídka restaurace Beach&Restaurant Big Pi Lagadin byla klasická: pivo, limo, hranolky, hamburger, pleskavica a kafe, takže po kvalitním obědě a pivu jsme se přesunuli na plastová lehátka na pláži. Voda byla čistá a teplá a společnost nám dělala jediná makedonská rodinka a pár teenagerů, co skákali vedle salta do vody, jinak nikde ani noha. Vláďa mojí devadesátkovou nostalgii moc nesdílel a když jsme se na lehátku trochu prospali, tak mi oznámil, že si jde radši dát do bazénu Pina Coladu. Jako taky jsem si dala koktejlík, to zas jako jo... Ale už to nebyla ta správná Makedonie. Večer jsme vyzkoušeli další z restaurací, kde jsme si pro změnu připadali jak v devadesátkovém Intercontinentalu.

Jedna z pláže, víc jich bohužel nemáme

Další den ráno jsme měli naplánovanou dlouho cestu, takže nebyl čas ztrácet čas. Hned dopoledne jsme vyjeli směrem do Albánie. Věděli jsme, že nás tam s půjčeným autem asi nepustí, ale i tak jsme to zkusili - a nepustili. Celník zcela jasně zavelel: Auto - Makedonie - DA, Albanie - Nět a museli jsme auto nechat na parkovišti a jít přes hranice pěšky. Nejdřív nám to přišlo divné, ale když jsme viděli kolik lidí tam chodí pěšky, tak jsme vyrazili. Celnice jsou od sebe vzdálené asi 300m, není tam bankomat, ani žádné duty free - jen výhledy na jezero.

V bezcelním prostoru mezi Makedonií a Albánií

Na obou celnicích jsme si řekli o razítko a na Albánské straně nás hnedka slovil nějaký asi taxikář. Na dotaz, jestli můžeme platit Makedonským dinárem, prej "no problem". Trochu jsme se báli, obzvlášť když na zemi v autě byly připravené rozložené noviny (asi aby mu ta krev neušpinila koberečky), ale dovezl nás v pořádku, kam jsme chtěli. Vystoupili jsme v národním parku Drillon v prvním albánském městečku Tushemisht. Domluvila jsem se taxikářem, že za dvě hodiny nás zase může vzít zpátky a šli jsme se projít. Jako pěkné, byl to spíše takový městský parčík s labutěma a loďkama než národní park, takže jsme to měli za chvíli hotové.

V parku Drillon

Pak jsme se podél jezera vydali na pláž, kde byl slušný bordel. Pláž je na albánské straně píšečná a v Lagadinu byla kamenitá. Na koupání nebyl čas, za to byl čas na oběd.

Albánská pláž Ohridského jezera

Musela jsem pro změnu vyzkoušet Ohridského pstruha, který je místní endemit a býval v Makedonii chráněný, zatímco v Albánii je národní pochoutkou. A protože jsme neměli asi jedno albánské Leke, tak jsme museli zakotvit v docela luxusním podniku, aby tam brali aspoň karty. Já jsem vyzkoušela toho pstruha (žádný rozdíl mezi jiným pstruhem a tímto jsem neshledala), Vláďa si dal nějaké jehněčí maso, opět jsme zkusili i místní pivo a zaplatili v přepočtu 400 Kč útratu.

Vyhlášený pstruh a výhled na další ryby

Domluva s taxikářem moc neklapla, takže na nás nikdo nečekal. Když jsme se nakonec k hranici vydali pěšky, tak nám naštěstí zastavil mikrobus a odvezl nás na hranice spolu s dalšími asi deseti lidma, kteří je přešli také pěšky a kteří se za hranicemi rozprchli, nevím kam, ale během deseti minut tam nikdo nebyl. Vláďa řidiči k jeho nelibosti zaplatil zbytkem makedonských dinárů a už jsme šlapali zpátky k autu. Čekala nás cesta přes celou Makedonii zpátky do Skopje. Po cestě jsme se ještě chtěli zastavit v kaňonu Matka a pokochat se přírodními krásami z okna restaurace.

Brána do kaňonu Matka

Po cestě jsme opět asi zaplatitili mýto, dohromady asi za 5€ a do kaňonu jsme dorazili až před pátou. Nechali jsme auto na parkovišti a vyrazili na krátkou procházku do kaňonu. Je to uměle přehrazená řeka, kde se půjčují loďky, místní tam dělají výlety z města a je tam vyhlídková restaurace a kostelík. Nevím, jak se to sešlo, ale najednou jsme se rozhodli, že si taky půjčíme kajak a projedeme se po jezeře.

Drž ten telefon pořádně, pádluj rychleji, nevrť se...

Ani jsme se moc nepohádali, ale obloha se zatáhla a začalo strašně foukat. Začali jsme rychle pádlovat zpátky k půjčovně, ale díky protivětru jsme se spíš plazili. Když začalo poprchávat, tak naštěstí vyjeli zaměstnanci půjčovny na lodi a nás a ještě další dva kajaky odtáhli rychle zpátky. Bylo to těsné. Sotva jsme zapadli do restaurace, tak začal brutální slejvák, že nebylo vidět na protější skálu přes řeku. Dali jsme si tedy dezert, pivo a kávičku a pozorovali prchající turisty. Když bylo po všem, tak jsme opět za slunečného počasí vyrazili zpátky k autu, kde se nás dvě zmoklé holčiny zeptaly, jestli bychom je nehodili zpátky do Skopje do centra, protože si odtud vyšly na trek a zpátky něchtějí riskovat další déšť. Vzali jsme je a dozvěděli jsme se, že se vlastně ani neznají a domluvily se teprve včera na hostelu.

Kocháme se deštěm z restaurace (a jo, prší i dovnitř)

Potom co jsme vysadili holky a sami se ubytovali, tak jsme dostali chuť na pizzu. Protože ale dost pršelo, tak jsme našli jen nejbližší bistro a snědli ji skoro na ulici.

Poslední den v Makedonii byl v plánu strávit ve Skopje. Letělo nám to až večer, takže dopoledne jsme vyrazili na vyhlídku ke kříži Milenium, který se tyčí nad městem. Nahoře jsme zjistili, že vyhlídka se nekoná, protože přes stromy není nic vidět a že bychom museli až k němu jet lanovkou. To se nám nechtělo a radši jsme si udělali vyhlídku sami kousek níž na odpočívadle. Ten den bylo strašné vedro, auto jsme tedy zaparkovali do podzemních (a slušně předražených) garáží a šli na obhlídku města. Skopje je typická socialistická metropole - samej beton, samá fontána a všechno rozbitý.

Skopje - fontány, beton a Millenium Cross nad městem

Pochodili jsme si Starý bazar, kde jsme si dali i docela dobré chlazené pivo (nějakou ipu) v hipsterské pivnici Star Grad, pak v největším hicu jsme rychle obhlídli pevnost a šli se "zchladit" do centra. V centru Skopje není kromě pár soch, fontán a domu Matky Terezy nic zajímavého, takže jsme to zapíchli na oběd v restauraci, která měla aspoň takové ty rozprašovače s vodou. Po pár pivkách jsme se vrátili do Starého bazaru, kde jsme si dali ještě čerstvý džus.

Starý bazar

Vlastně jsme tam pořád chodili dokola, protože jsme celé Skopje sfoukli asi za dvě hodiny. Ani žádné pořádné suvenýry jsme nekoupili. Navečer jsme zavezli auto zpátky na letiště, strejc už tam čekal, rovnou nám vrátil zálohu 100 € na auto se zeptal standardním "OK?" a bylo vyřešeno.

Do Bratislavy jsme přiletěli se zpožděním někdy před půlnocí a radši jsme si na hotel vzali Uber, abychom stihli otevřenou recepci. Uber letiště-centrum 5€ - jakto Praho???!!! Ubytování v Blavě bylo super, ráno nám paní majitelka přichystala za 5 € snídani do salónku a vyrazili jsme pomalu na vlak domů.

Makedonie je super, takové turistikou nepolíbené Chorvatsko bez moře (i když jezero vypadá jak Jadran), zato ale s větším bordelem. Asi si to tam budeme muset zopakovat. Pálenka skvělá, jen to pivo by mohli zlevnit.

Ceny (100 MKD = cca 40 Kč):
Mýto na dálnici - záleží jak daleko jedete, Skopje-Ohrid cca 6 stanic a platí se pokaždé 0,5 nebo 1€, lze platit i kartou

Pivo 0,3L - skoro vždy v restauraci lahvové: 80-100 MKD

Jídlo v restauraci: kolem od 150 MKD (hamburger na pláži) až 400 MKD (oběd v restauraci v centru Skopje)

Půjčení auta s komplet pojištěním: 140 € za 5 dní

Koktejl na baru v hotelu: 200 MKD

Parking v centru Skopje v nákupním středisku: 80 MKD/hod

Půjčení kajaku v kaňonu Matka: 250 MKD/30min

 

Ostatní obrázky z Makedonie:

Zátiší s pivem z hotelu Villa Bisera a výhledem skoro na Jadran

 

Další zátiší s jiným pivem a výhledem na "Jadran" přes bazén

 

Pohled na Zátoku kostí a národní park Galichica

 

Hipsteřina v pivnici Star Grad ve Skopje

 

Starý kamenný most a sochy ve Skopje

 

Jedna z tisíců fontán a soch dobyvatelů ve Skopje