Pro zimní prohřátí kostí jsme ve stejné cestovatelské sestavě (Monča, Beny, Dolly) letos zvolili México. Naše cesta začala opravdu pozitivně - 16 hodinovým čekání v Houstonu, kdy nám zrušili let do Mexico City kvůli sněhové kalamitě (v Texasu!!!)...

Čekání ale proběhlo v pohodě, krásně jsme se vyspali v průvanu na koberci v letištní hale, kde každejch 15 minut jezdil vláček a hlásili že neručí za věci. Ráno jsme si aspoň dali si americkou snídani.

Čekání v Houstonu

Druhý den jsme přistáli v Mexico City, našli autobus na metro a jeli na Zócalo - hlavní náměstí (tohle slovo je nejdůležitější  v každém městě). Metro v tomhle městě je opravdu obrovských rozměrů, když se někde křižuje několik tras, tak přechod mezi nima může trvat i 15 minut. Na Zócalu v plechové bedně jsme našli turistické informace, kde mluvili anglicky, což bylo naposled pro dalších 14 dní. Ubytovali jsme se v hotýlku kousek od náměsti a šli spát, na časový posun jsme si zvykali poměrně dlouho. Ještě že nám pomáhala Corona.

Druhý den, jsme vyjeli místní dopravou na pyramidy Teotihuacan. Počasí vyšlo, turistů tam také moc nebylo. Po výstupu na pyramidu Slunce nás Dodo poučil o Aztécké říši z vytištěných materiálů. Strávili jsme tam skoro celý den a slušně jsme se spálili. Taky jsme poprvé zažili tisíce otravných prodavačů suvenýrů se zaručeně pravými aztéckými figurkami.

Klasika v Teotihuacanu.

Jeden den jsme si nechali na samotné Mexico City a nějaké ty památky, katedrálu a tak, Dodo nás opět poučil. Hlavně stravování bylo pokaždé zážitek, v podstatě jsme zapíchli prst do jídeláku a čekali, co nám přinesou (stejně to byla vždycky tortila).

Indián telefonuje na Zócalu

Další cíl byla Puebla a výlet k Popocatépetlu. Autobusem z jižního terminálu trvala cesta necelé dvě hodiny. Ten den jsme šli zase spát, ubytovali jsme se v hotelu Intercontinental s třema hvězdičkama, cca za 500 pesos. Místním autobusem jsme dojeli do Choluly. Je tam zasypaná pyramida, odkud jsme viděli jak na Popocatépetl tak i jeho sestřičku Itzaccíhuatl. I když byla trochu mlha, byly obě sopky docela pěkně vidět. Po cestě jsme ochutnali pražené kobylky a rozhodli se je radši nezařadit na náš jídelníček.

Popocatépetl

Jeden z těch lepších obědů...

Jeden z těch horšíh obědů...

Z Puebly jsme jeli dál na východ do Oaxacy, místa známého výrobou mezcalu - obdoby tequily. Řidič autobusu do centra nám něřekl, kdy máme vystoupit a tak když jsme se kdesi na periferii zeptali nás teda vysadil. Zpátky jsme se dostali až za tmy. Ten den jsme s radostí povečeřeli hamburgr. Ráno jsme dojeli do Tule, kde je největší strom na světě podle obvodu kmenu - má přes 14 metrů.

Největší strom na světě v Tule

Po obědě (jako předkrm byla limetka s chilli) jsme se byli podívat ve výrobně mezkalu - místního alkoholu. Týpek nám vysvětlil (anglicky!) proces vyuzení (taky ten chlast je cítit po kouři), mletí (oslem) a destilace agáve (teplotu tam řídili podle oka, takže jsme byli rádi, že jsme neoslepli) . Pak nás pozval na degustaci, když nás dostatečně opil, tak jsme si u něj samozřejmě všichni nakoupili. Což nebyl nejlepší nápad, páč jsme to museli celou dobu s sebou tahat. Nakonec si s Dollym vyměnil triko a my jsme jeli dál. To jsme byli asi ve třetině cesty.

Zařízení na výrobu mezcalu, osel měl zrovna volno...

Týpek s Dollyho tričkem