Po loňské zkušenosti jsem usoudila, že když už dovolenou tak jedině aspoň na měsíc. Letos padla tedy volba na Turecko...

Původně jsme měli jet 4, ale protože máme za kamarády jelítka, tak jsme jeli pouze ve dvou: já a Beny. Letenky Praha - Istanbul jsme pořídili za krásných 2 600 Kč a 10. června jsme už stáli na letišti. Zbytek cesty byl tak trochu ve hvězdách.

První zrada nás čekala už v Istanbulu, kde jsme zjistili, že Turci absolutně neumí číst v mapách, což se nelze divit, když nikde ani žádnu neměli . Naštěstí cestu na autobusák jsme měli nastudovanou ještě z domova z googlu. Hned po příletu jsme si tedy zakoupili lístek do Ankary a čekali, až nám bus o půlnoci pojede. Autobusová doprava v Turecku je vlastně takový zázrak - absolutně jsme netušili, jak v zemi, kde nic nefunguje, dokažou jezdit tak krásně čisté autobusy, s občerstvením v ceně a hlavně včas.

Tohle už je ale doprava v Ankaře založená na systému: Jede první ten, kdo dřív zatroubí - i červená na semaforu je jen orientační.

Každopádně jsme v Ankaře ráno vystoupili a opět zjistili, že nám nikdo poradí, kde asi tak ve městě jsme. Tak jsme prostě nastoupili do nějakého autobusu, co prej jede do centra... Tam jsme taky vystoupili a po půl hoďce domlouvání pán z trafiky pochopil, že hledáme hotel (co asi jiného by turista s krosnou taky mohl chtít, ne? ) a poradil nám, že máme jit nahoru do kopce. Hotel tam fakt byl a dokonce tam měli i mapu! Sice nás recepční na ní nedokázal najít, ale pokrok to jako byl. To jo... Podle výrazů místních lidí, jsme si připadali jako první turisté v Ankaře letos. Tam jsme si moc nepokecali, páč naše rozhovory byly ve stylu: "hello, do you speak english? " "no, (a pak následoval proud tureckých slov)".

Až teda na našeho nového tureckého kamaráda z indické ambasády s jeho rumunskou přítelkyní. Ten se s náma dal do řeči, když jsme okukovali jeho skoro nové a nejeté "fáčko" a tak slovo dalo slovo a najednou, že nám chce ukázat něco na co nezapomenem, ať jedem s nim. Tak jsme jeli no. Vzal nás na pravou tureckou svatbu. Zážitek to byl maximálně úžasnej, ale ta svatba byla poněkud divná: žádný prohnutý stoly od jídla a chlastu, žádný zpitý lidi pod stolem apod. jako v Česku. Tam jsme dostali jen sladké zákusky a colu. Za to ale všichni tančili (i nás nutili tančit na tu jejich příšernou hudbu) nebo hlídali děcka.

Svatba - snažím se tancovat s naším kamarádem, evidentně jsem se mezi svatebčany hodila...

Ještě jsme obešli hlavní památky: Juliánův sloup, Citadela ve staré čtvrti Ankary, Římské lázně. Akorát Atatturkovo mauzoleum už jsme nestihli (měli otevřeno do 17:00 a naše prosby v 17:05 toho pěkného modrookého vojáka nepřesvědčily )

Staré centrum Ankary - no není to bezva, když zabloudíte zrovna sem.

Z Ankary jsme vyrazili do Goreme v Kappadokii. Nádherný skalní město. I když ho Turci lehce vytunili betonem, pořád tam zbylo pár původních místností a skalních útvarů. I penzion jsme trefili dobrej, majitel byl sice trošku alkoholik, což nám zrovna moc nevadilo a tak jsme s ním úspěšně směnili absolutku s naší becherovkou (tu jsme samozřejmě měli proti případným střevním potížím) . Navíc ještě pořád nazýval Benyho Supermanem (to když málem utrhl kliku od pokoje) nebo Indiana Jonesem (to kvůli čepečku na hlavě) a měl z toho sám hroznou srandu.
Pak jsme navštívili podzemní město Kaymakli - trošku labyrint a pro klaustorfobiky jako dělanej, ale opravdu to stálo i za těch 15 TLY. Taky jsme tu potkali naše první Čechy (celkem jsme potkali za celý měsíc tři skupinky).

Taky jsme tady navštívili naší první mešitu. Dokonce nás tam nechali zůstat i na  poslední večerní modlitbu, což byl docela zížitek. Můžu říct, že jako zcela línej člověk by nemohl věřit v islám. Takhle mše pětkrát denně je pěkně náročná. Nakonec nás ještě pozvali na čaj a dali nám Korán a nějakou knihu o vztahu terorismu a islámu - asi že prej to spolu vůbec nesouvisí (obě anglicky).

Pár fotek:

Goreme

Pigeon Valley u Goreme
 

Bílá skála před Red Valley.

Domky v Goreme

I želvy tam žily.

Místní suvenýr - z onyxu a ten prej léčí a podporuje cudnost

Z Goreme jsme vyrazili trochu odpočnout k moři. Nejdřív směr Antalya, pak Kemer. To bylo nejhorší přímořský středisko, jaký jsem kdy viděla. Karlovy Vary mají oproti Kemeru jasný nedostatek ruských občanů. Všude byly nápisy v azbuce, ve směnárnách na nás koukali dost divně, že jsme chtěli měnit z eur, a pláže placený, na kterých se pohybovaly většinou různě blonďaté výše zmíněné spoluobčanky ve zlatých plavkách . Vyřešili jsme tento poslední problém penzionem s bazénem, od kterého jsme se další dva dny nehnuli. Raději jsme se vydali zase o kus dál - do Cirali.
 

Caretta beach u Cirali.

Krásná vesnička, která je před civilizací pořád ještě schovaná a tak jsme si mohli uživat pláž skoro sami. Po chvilce stopování, hledání a smlouvání jsme se ubytovali u Mustafy, z kterýho se pak vyklubal docela hustej týpek. Nejdřív nás nutil jíst brutálně pálivý grilovaný papričky, pak nás opil Raki ( = jejich místní dost hnusný lékořicový pití) a pak po nás chtěl půjčit 100 eur. (asi zřejmě blázen - na nás si ale nepřišel).

Cirali má chráněnou pláž a to protože tam v létě chodí želvy klást vajíčka a ochranáři tam nikdy nespí. Vedle vesničky jsou ještě zříceniny města Olympos a kousek za Cirali se nachází ohně Chimery. Plameny tu díky unikajímu metanu hoří přímo mezi kameny. A protože je Beny zvídavý hoch našel si místo které vyhaslo a znovu ho zapálil a tak určitě dodnes hoří v Turecku náš vlastni oheň. Spolu s vínem jsme počkali na úplnou tmu a pak šli po stezce zpátky (bez baterky bychom tam byli ještě dnes).

Ohně Chiamaera.

V Cirali jsme chodili pořád do jedné a té samé restaurace Caretta Caretta na špagety - čtvrtý den už se na nás smáli z dálky a rovnou se ptali, s čím si je dáme dnes (měli na výběr troje). Nejvíc si nás jasně získal jeden z číšníků, který byl sice asi lehce postižený, ale plnil funkci tzv. "šoupnistolek"  Když jsme přišli, říkal welcome (páč jak jsme později zjistili, ani nic jineho neuměl), s naprosto debilnim úsměvem na nás mával už z dálky až ho málem zrazilo auto, nazouval nám boty a samozřejmě šoupal stolek. Bez něho bychom tam snad ani nechodili...

To je on, náš posuvný stolek a obědváme tam nějakou místní placku.

Sem prej kareta nakladla vajíčka, tak to ochranáři oplotili. Beztak si myslíme že to byl jen marketingovej tah.

Naše každovečerní strava, pít se to sice dalo jenom s kolou a citronem ale aspoň něco

Jednu maličkou chybu ale moře v Turecku mělo a to, že to u něho ale vůbec neopalovalo. Hic byl šílenej, ale stejně jsme přjeli bílí jako od Mácháče...